Demonstrace v Barceloně – jako slepý k houslím

Jak jsme demonstrovaly, aniž bychom chtěly

Jó když se vydá Anet do Barcelony, tak to vždy stojí za to. Tentokrát jsem s sebou měla na pomoc 3 pan čelky a zároveň 3 rozdílné charaktery celé demonstrace.

Začalo to nevinným návratem z dámské jízdy směr Španělsko – Brno. Po 4 dnech strávených v přímořském letovisku na jihu Španělska plném o 2 až 3  generace starších rekreantů (říjen divokým párty holt nepřeje), jsme se měly přemístit do Barcelony, odkud nám letělo letadlo do rodné vlasti. Po 4 hodinách v buse, kam jsme nasedaly patřičně mokré zhrzenými slzami odjezdu a milou loučící se průtrží, jsme se blížily k Barceloně. Zde jsme měly přesedat na jiný autobus, který nás odveze na letiště s časovou rezervou asi 2 hodin.

Autobus zastavil u přesedací zastávky. Hned vedle policejního auta, které blokovalo silnici směr letiště. „Chuendo pono si qe papujale…“ začal na nás řidič a my z výrazu naší překladatelky Bett zjistily, že jsme asi v háji. Poté, co se v buse deklamovalo jako o život a nešpanělsky hovořící zbytek naší posádky jen hádal z kontextu (a ještě poté, co Marťa vypštila rozzuřeného španělského důchodce, kterému jsme očividně rušily poklidnou cestu) jsme zjistily, že probíhá demonstrace za katalánské politiky a je uzavřené celé letiště. Žádná doprava neprojede tam, ani zpět. Paráda.

Co teď?

Bus by nás zavezl do centra, kde je pro změnu obklíčené metro a Katálanci civily prostě nepustí. Ha, nápad španělského osazenstva v buse…. vyhodit nás uprostřed dálnice s 6 kufry o hmotnosti 80 kg a šlapejte si to na letiště pešky! Žádný problém – nevím kam, neumím řeč, letiště je 8 km vzdálené, cca za hodinu letí letadlo, kufrů, že nevíš, jestli táhneš ty je nebo oni tebe a jako bonus hrůzně vyhlížející demonstranti kam se podíváš.

Děcka nekecám, normálně jsme to štrádovaly po dálnici se všemi těmi kufry, míjely jsme rozjeté krysy a panikařily. ,,Dostaneme se domů? Kde přespíme? Zruší náš let? Co když nás tu ušlapou?“ Kolem nás troubily kamiony, vyřvávali demonstranti a nebylo zde k hnutí. Slité jak slípky jsme za rekordní hodinu dorazily před terminál, kde čekalo policejní komando a tlačenice do letiště. Prohlídli nám málem ústní dutinu, jestli nejsme separatisté, a pak jsme se konečně dostaly k odbavení. No nakonec měl let zpoždění, díky čemuž jsme zoufalé, na odpis (dle reakcí na naši vizáž) a ufňukané dostaly až k bráně. Dokonce i letadlo letělo. Ufff….Co nás zvládnutá i když zprvu krizová situace naučila? Zachovat chladnou hlavu, i když se zdá, že se situace nedá zvládnout. Vše se nakonec vyřeší. Pfff…diplomatické kecy, jediné co jsme zjistily je že:

1. Anet je hysterka, plašan a na pokraji zhroucení a breku rozráží rozzuřený dav kufrem vstříc dlouhým kilometrům – jen aby nemusela spát v keři u letiště.
2. Bett si osvojila španělský mámvpi-ismus natolik, že celou situaci stihla online vysílat na soc. médiích, i když v jedné ruce měla 30 kg kufr a v druhé tašku s 15 páry podpatků.
3. Niky chrání situaci potřebným přísunem sprostých slov, i těmi které jste dosud neznali. Což je  v danou situaci lepší jak 10 terapeutů.
4. A Marťa, která ze sebe za pochodu shazuje svršky a bojuje s rozpadajícím se kufrem s takovou noblesou, že by člověk řekl, že je právě na tanečním parketě než uprostřed demonstrace v cizí zemi.

Tak kam vycestujeme příště? 😛

Co se stalo?