Jak Podkovička k podkově přišla

30 na krku

Moje třicítka se zatím projevila tím, že mám život víc na párku. Já, která jsem si plánovala dovolenou do posledního puntíku – vozila jsem si s sebou pod stan pečlivě nachystané hromádky s oblečením a ladícími doplňky zabalené v sáčcích, pospané štítky „pondělí“, „úterý“, „středa“ – nemám na dovču na Madeiře žádný plán! Nemám rozepsaný itinerář a ani nevím, který den budeme co dělat. Já rošťák.

Nicméně, v plánu přece jen něco bylo. A to mít obavy z nejnebezpečnějšího letiště na světě, jak mě mé milé kolegyně stačily předem upozornit. Přistání nakonec nebylo tak hrozné, jen jsem patami skoro vybrzdila díru do podvozku letadla.

Vytoužená Madeira

Celou Madeiru obklopují levády. Původní odvodňovací kanály, které vedou nádhernou přírodou. Levády jsou parádní věc. Jdeš, jdeš rovně, s baterkou v kapse a těšíš se, co přijde. A že to přijde. 

Vstřebávala jsem krásu Madeiry s otevřenou pusou a tím naplněným pocitem v sobě. Na levádách jsem prolízala pod vodopádem, vyhýbala se lidem v protisměru a radovala se z různých barev kvítí, které se u nás dávají do svatebních kytic, a tady rostou jako plevel. A každý den si šlapala krásných 17 km na úzkých cestách se skálou vlevo a propastí napravo.

Počasí na Madeiře mě také překvapilo. Nahoře v horách mlha a zima, dole úžeh. Jeden den jsem strávila na sluníčku tak, že mě hlava bolela jak čert, a potom jsem prospala krásných 12 hodin, než jsem se probudila (připomnělo mi to studentská léta).

A teď k tomu kování…

Nezapomenutelný zážitek. Po 6 km krásné, ale náročné levády Caldeirão Verde jsme došli až k rozcestí u vodopádu. Kouzelné. Všude mlha, šumění vody a potůček přes cílovou rovinku. Hrošík ho tentokrát přeskočil bez hrůzy v očích a půlhodinového odhodlávání (protože byl potůček malý).

Vodopád byl ještě hezčí a díky mlze tajemnější, než jaký jsem kdy viděla. U vodopádu postávala skupinka lidí, která usoudila, že už je celkem pozdě a že je nejlepší čas vydat se na cestu zpátky. Zůstali jsme sami. Stále bylo mokro a vlhko, a já měla po této túře vlasy jako sušenka Vlnky a byla celá od blata.

Ihned jsem využila odchodu turistů a po 6 km cesty podél skály, kde prostě nebylo kde se vyčůrat, jsem vyhledala první košatější keř. Marťa měl za úkol hlídat, jestli někdo nejde. Nikde nikdo – dobrý. Vrátila jsem se zpět z „keřového království“ a Hrošík se rozhodl, že chce ještě využít chvíle o samotě a jít rozjímat k vodopádu. Kdy jindy se davy vzdálí v dáli, že?

Teď né…

A tak jsme šli opět přímo k vodopádu, kde jsem byla dotázána, zda nemám kapesník. Podala jsem drahému kapesník, ten ho elegantně rozprostřel, položil na zem a klekl si na něj jedním kolenem. (Cože???) Začal proslov.

Já, ohromená, vůbec nevnímala, co říká, a jediné, co mi běželo hlavou, bylo: „Teď né, vždyť jsem zrovna čůrala a mám zmoklé vlasy, nééé.“ Do toho mi můj partner vykládal něco typu: „Jsi žena mého života, nemůžu bez tebe být.“

Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy jsem zahlédla krásnou růžovou krabičku s mašličkou a zaslechla: „Vezmeš si mě?“ Vzala jsem si ji, otevřela a… byl nádherný. Chvíli jsem tak stála a mlčela, pak se mi nad hlavou konečně rozsvítila žárovka: Hu uuuu, už je to dlouho, už něco řekni.

Nadechla jsem set tedy, abych měla více vzduchu na tu novinu, a vyloudila jsem tiché a nesmělé: „Joooooo.“

 

Zmatení jak sáňky v létě

Poslední den na Madeiře jsme se vydali lanovkou do botanické zahrady na vrcholku Funchalu. Paráda je, že u té zahrady mají vyhlášenou madeirskou jízdu na letních saních. Celou procházku zahradou jsem se těšila na ty sáňky, i když jsem navenek hrála, že uvidíme, jestli teda nakonec půjdeme.

Jízda na saních stála 30 €, to jsem si měla naštudovaný předem. Odložila jsem si tedy poslední hotovost, abychom nemuseli někde vybírat. Po procházce zahradou jsme konečně zabrousili k saním a ejhle. Cedula: jízda na saních pro dva – 35 €. Tolik nemáme!!

Zbořil se mi svět, bankomat nikde, a tak jsem se šla alespoň podívat na konec fronty, která vypadala na slušnou hodinku čekání. Se zkrčeným rtíčkem a slzou na krajíčku jsem se vydala zpět k Martinovi: „Jsem už velká, to zvládnu,“ hlásím. V duchu jsem ale věděla, že to nezvládnu a budu protivná ještě následující tři hodiny.

Šli jsme se tedy zeptat k chatrnému stánku, zda náhodou neberou i karty. „Pro vás všechno, madam.“ „Jupííííí, pojedemééé!“

Zážitek na sáňkách byl plný adrenalinu. V jednu chvíli se zdálo, že nás řidiči sáněk i vyklopí. Dojeli jsme plni dětské radosti dolů na konec trasy a pak hodinu čekali na autobus, protože jsem samozřejmě odmítla dát o 10 € víc za taxi.  

A co zbytek?

Každý zážitek na Madeiře byl kouzelný. Od rozdělávání ohně v krbu účtenkou z obchodu a olejem ze sardinek až po špagety se zavařeným párkem. Koupali jsme se v ledovém oceánu, prošli vavřínovým lesem, kde jsme si hladili telátka, jeli naprostou mlhou na vrcholku hor a poslouchali symfonii žabího kvákání.

Šli jsme v úmorném vedru na lanovku, ale v půlce cesty to vzdali. Potkali jsme spoustu ještěrek při cestě za typickými modro-bílými domečky se slaměnou střechou. Jezdili jsme naším fiátkem mini, který každý kopec odfuněl tak, že jsem se bála, že z těch kopců sklouzneme zpátky. Ale vše s námi statečně zvládl.

Ve Funchalu jsme prošli krásný květinový park s právě množícími se kachnami a dali si kávu na náměstí. Prošli jsme levádu, kde Marťa spadl do potůčku, a večeřeli jsme v krásném bistru se slepičkou a kuřátky.

Taky jsme stihli odpočívat a z naší chaloupky s krbem vyráželi třeba až v 11. Byla to krásná dovolená, kterou jsem si užila na 1000 %. A už se těším, až se sem někdy vrátím.